HLEDÁNÍ KRÁSY VEŘEJNÉHO PROSTORU Ing Arch Petr Hrůša

HLEDÁNÍ KRÁSY VEŘEJNÉHO PROSTORU Ing Arch Petr Hrůša

DESCARGAR PDF

HLEDÁNÍ KRÁSY VEŘEJNÉHO PROSTORU
Ing. arch. Petr Hrůša
=====================
V současné architektuře se objevuje, zvlášť v souvislosti s veřejnou
správou nové téma: veřejný prostor. Položíme-li si otázku, co to
vlastně veřejný prostor je, co dělá tento prostor prostorem a zda ho
ještě pozitivně vnímáme? Vnímání prostoru jako něčeho určitého a
krásného se v pravém slova smyslu objevuje čím dál tím méně; a to i u
nás architektů, přímo úměrně tomu, jak je člověk zasažený ruchem a
množstvím podnětů. Vnímáme ho tak trochu jako uvolněné, esteticky i
eticky neurčené prázdno.
Tvorba veřejného prostoru je ale ještě stále považována za důležitou,
architekta hodnou, ale spíše jakoby plánovací, sociálně urbanistickou
úlohu. Jestliže připustíme, že architektura je ještě stavební umění a
zároveň umění stavět, vycházíme z klasické filosofie, kde východiskem
umění chápaného i jako techné je citová i rozumová ctnost, jež patří k
tvoření, nikoli pouze k jednání. Tímto lze totiž polemizovat se
zaběhnutým klišé, že veřejný prostor je hlavně místo setkání.
Zůstaneme-li v souladu s platností „techné“ jako východiska, pak může
stále platit , že vytvářet krásný veřejný prostor, vymezit ho,
vystihnout těžiště, střed, je teprve téma architektonického umění.
Takto možná i dnes (podle Aristotela) umění je tvořivý stav s pomocí
pravdivého úsudku a vše, co je dobrem, je dílem umění. Pro nalézání
objektivnějších měřítek pro určení, co je to smysl veřejného prostoru
z tohoto klasického a zároveň podle mne aktuálního významu lze
odvodit, že každé opravdové umění, tedy i umění tvorby veřejného
prostoru směřuje k nějakému dobru; a tedy není žádné umění bez obecně
platné estetiky i etiky. Tématem obojího je zasáhnout v každé věci
střed. (viz Aristoteles, Etika Níkomachova 1109 a 25; 1152 b 18).
Zasáhnout střed pomocí krásy je tedy úkolem architektova umění, a to
se týká i tvorby veřejného prostoru; nikoliv tedy najít téma pro
rozptýlení čí zábavu jako projevy neurčitého, hédonisticky laděného
rozpoložení. Podle mé určité zkušenosti i podle mých reálných
pozorování je úkolem architektury veřejného prostoru najít a nabídnout
obci v určitém místě právě onen tzv. střed. I každý znalec jakoby
vyhledává střed, nějaké těžiště pro svoje konání, tedy to, co určuje
správný (rozuměj ve smyslu pravý) úsudek.
Politik má být znalcem potřeb obce! Pro něj, jakožto pro „znalce“, ale
stejně tak pro občana je střed to, co určuje ORTHOS LOGOS - SPRÁVNÝ
ÚSUDEK. Moudrost správného úsudku směrem k nám je tématem pro
politika. „Moudrost správného úsudku v umění připisujeme těm, kteří
umění měli snahu přivést k nejvyšší dokonalosti“;(Etika Níkomachova
1141 a 10).
Umělcem, znalcem zastupujícím veřejnost, pravým politikem, tedy
budovatelem středu obce - (obce jako uskupení souvztažných občanů ) –
tedy veřejného prostoru bude ten, kdo učiní pro lidi nejen něco
zajímavého a atraktivního, např. kde by se lidé pouze měli potkávat,
jak to dnes odpovídá jakoby umluvenému pravidlu o veřejném prostoru,
ale ten, kdo učiní víc – kdo ho ustaví aby byl pro obec nadčasovým
„pravidlem“, které dává těžiště, střed, a také městský nebo obecný
„čas“.
Současný člověk častou změnou a často i architekt s mylně pěstovanou
vůli po maximální flexibilitě místa nenaplňuje většinou obecně lidská
očekávání.
Jakousi „neofílií“ jakoby do víru tance stržená stále nová flexibilita
(při hledání formy a smyslu veřejných prostranství) často znamená
ztrátu jejich nadčasové existence, a tak paradoxně i našich dobrých
„časných“ lidských možností. Náměstí, ulice, ostatní veřejné plochy
jakož i parky se tak dostávají do situace v očekávání stále nové
tvářnosti, v níž lidé nejen že mohou ale přímo „musejí“ nedobrovolně
měnit svoji identitu. V této situaci si dovoluji prohlásit: očekávám,
že přece jen CELISTVOST, SMYSL PRO ESTETICKÉ I ETICKÉ SOUVISLOSTI i
pod stupňujícím se tlakem pouze pragmaticky chápaného prostoru jako
prázdna a přítomného okamžiku s tendencí chtít pouze zaujmout se má
vymanit z těchto požadavků flexibility a novosti! V situaci převážně
klipovitě a kýčovitě vnímané skutečnosti, je to právě rehabilitace
klasického významu veřejného prostoru, co nám může i lidsky pomoci.
Rehabilitace klasického veřejného prostoru je nutná.
Veřejný prostor má mít svůj jasně daný tvar, těžiště, střed, totiž ve
smyslu úsilí estetické dokonalosti, jež má svou duchovní složku. Tu
pociťuje člověk právě ne jako atrakci anebo něco zajímavě nového, ale
podvědomě jako naplnění smyslu jeho místa. Pokusy některých soudobých
architektů osvobodit svou tvorbu jednak od tohoto „místního“ vlivu a
také od nadčasového tvaru veřejného prostoru, od hledání prázdného
těžiště podle mne souvisí se ztrátou „patičnosti“(viz Petr Rezek,
Proměna plastičnosti – Tělo věc a skutečnost v současném umění) a
smyslu pro krásu. Transkripcí původně řeckého PATHOS, což znamenalo
silné vzrušení ve smyslu silně prožívaného hnutí mysli, jsem dospěl k
definování toho, co tu chybí pro nějakou rehabilitaci krásy: patičnost
jako velmi silné pohnutí, pociťované jako součást krásy obce a její
úctyhodnosti či vznešenosti, je i podmínkou veřejně orientované
morální velikosti. Takové pojetí východisek k tvorbě veřejného
prostoru vede zase zpět ke klasickému pojetí architektury. V takovém
pojetí ovšem není místo pro snadnost a banální uchopitelnost
povrchního řešení veřejného prostranství (něco ve smyslu, aby se lidé
pro zajímavé pocity z atrakce někde scházeli). Moje idea v sobě
obsahuje ještě navíc popření i pouze subjektivního principu
architektury a zároveň neodsuzuje principy náhody krásy a
antropomorfismu: Veřejný prostor i v snadno pochopitelném, obyčejném
lidském vnímání representuje - nese v sobě vnitřní stavbu našeho
středu. Representace je takto souvislost representanta s něčím a
náležení k něčemu v pozitivním vztahu. Uvést něco do pozitivního
vztahu znamená zpřítomnit „věcně“ něco, co zde není a nemůže být
přítomno, co ale zprostředkovává Věc jako umění – krásné dílo. Je to
účelná ale k perfektnosti přivedená a relativně v očekávání VĚC STÁLÁ.
Reprezentace něčeho něčím – stálou věcí ve veřejném prostoru se
nenaplní signitivně (znakově subjektivně) prázdným míněním, ale naopak
se naplní intuitivně - v konkrétní a od dalších kuriozit a
atraktivních podnětů oproštěné – „věcné“ rovině. Z tohoto
„intuitivního aktu“ vzniká stálé psychické pouto a díky němu přichází
ke slovu „typická“ souvislost. Takovou souvislost ovšem nelze pouze
subjektivně nějak (ani architektonicky) jen mínit, ale prostě nahlížet
– ve sdílení s ostatními v obci souhlasně „paticky“ nazírat !
Závěr
V situacích očekávání stále nových a nových podnětů architektonické
scény jakoby do „nové budoucnosti“ se nabízí otázka, proč ale poukazy
na nazírání klasického a proč veřejný prostor právě v tomto slova
smyslu? Protože politika a kultura při téměř samozřejmě všemi
přijímané honbě za stále novou podobou něčeho, v jakémsi atrakcemi
činností strhávaném proudu se byť zlidověle nazíraná odděluje od věcí,
lidí i místa a vzdaluje se jejímu nadčasovému smyslu. Aby to v tomto
vidění vzato nezpůsobovalo skrytě celospolečenské problémy, jako je
znejasnění existence v její celistvosti a tedy i znejasnění
humanistických, respektive obecně lidských hranic, je třeba hledat
alespoň stylizované obrysy těchto hranic. K tomu nám může být
nápomocen institut veřejného prostoru a obnovení pozornosti k němu a
jeho tvorby. To je také úkol politiky jako veřejné správy, stejně jako
architektonické kultury, ale také nás – všech normálních, lidsky
vnímajících lidí!